Od počátku byla zamýšlena jako kaple ekumenická, pro liturgii a obřady malé skupiny osob (křty, svatby, poslední rozloučení) a zvláště pro soukromou meditaci, k rozhovoru s Bohem a se sebou samým, které je v dnešní době obzvláště třeba. Tomu odpovídá situování v krajině, na kopci, kde je jen vítr a oblaka, v místě klidu, osamění, volnosti a usebrání, vysoko nad každodenní pulzací života a ruchem v údolí (původně se uvažovalo o umístění na staré návsi v Holubově). Již stoupání vzhůru (na rozdíl od pouhého docházení) vyjadřuje jistou oběť v očekávání zvláštnosti takového místa, než jen rozhledu po okolí. Meditativní prostor nemůže poskytnout volná příroda, ani rozlehlý kostel. Vybrané místo, na jednom z doprovodných návrší Kleti, je prý místo magické se silnou energií, já myslím, že až víra posvěcuje místo, které svou polohou a tvarem vzbuzuje posvátnost.

Kaple je šestiboký centrální prostor, který odpovídá myšlence oltáře obráceného do středu a přítomnosti Krista uprostřed společenství. Starší tradice basilikální, požadovaná pak Tridentským koncilem, byla podélná směrem k průčelnímu oltáři. Přesto snem architektů byl po celou dobu prostor centrální, kruhový (nebo také polygonální),  který vyjadřuje kosmické uspořádání nebeské sféry jak dosvědčují četná baptisteria a ojedinělé kaple z gotické a hlavně z renesanční doby. Připomeňme si také české románské rotundy (ty ovšem s přilehlou apsidou pro oltář), i čistě kruhovou kapli sv. Kříže v nedalekém Rojšíně z poloviny 19. stol. Vnitřní prostor, stěny a krov, je zformován tak, aby přiléhal k vepsané kouli, jak bývalo zvykem už v antice - v římském Pantheonu. Vstupní průčelí se zvoničkou na vrcholu, pak vzdáleně připomíná návesní kaple na Českobudějovicku.

Tradiční orientace kaple by měla směřovat k východu, aby první paprsek světla při jitřní mši vycházel nad oltářem. Kruh sice orientaci nemá, ale směr východu Slunce by měl být proti vstupu, my jsme však byli nuceni vstup orientovat logicky proti hlavnímu pohledu a příchodu od silnice, tedy v opačném směru. (Hledáme zároveň také čistě pěší přístup odbočkou od zelené značky na Kleť.) Dost nás to mrzelo, protože kosmickou orientaci považujeme za přirozenou, až jsme zjistili, že tento názor vychází basilikálního uspořádání a naopak Šalamounův chrám v Jeruzalémě i antické řecké a první křesťanské chrámy byly orientovány k západu, tak aby první paprsky Slunce o jarní a podzimní rovnodennosti dopadaly od dveří na oltář, neboli aby kněz stojící za oltářem byl obrácen k východu. Tuto orientaci naše kaple přesně dodržuje a je zvýrazněna prosklenou štěrbinou za oltářem, která zároveň prolamuje uzavřenost dolního prostoru. Na tuto osu navazuje uspořádání okolo oltáře. Symetrie je božská a vyjadřuje řád (ale neměla by být z bezradnosti zneužívána). Symetricky by měly být umístěny svíce na oltáři, protože jde spíše o symbol než o funkci, symetricky by měl být umístěn před oltářem i ambon, aby byl zdůrazněn význam bohoslužby slova.

Oltář, posvátné obětiště, má prostý tvar písmene T bez ozdob nebo náběhů. Je to symbol již předkřesťanský a pravděpodobně původní tvar Kristova kříže. Jako znamení se zřejmě vyvinul z egyptského ankhu, symbolu života a nesmrtelnosti. Křesťanská tradice jej zná jako crux commisa, kříž vklíněný, také Antonínský podle egyptského svatého poustevníka. Podobnou vážnost a strohost má trámový kříž latinský, který visí nad oltářem a ovládá celý horní prostor kaple.  Zmíněná vážnost, jednoduchost a bezozdobnost někomu bude připadat pustá a prázdná. Jejím záměrem je zvýraznit symboly ve své drsné jednoduchosti, které podněcují přemýšlení, v protikladu k zdobnému zbožnému kýči, který se snaží vsugerovat líbivou, podrobnou a hotovou představu, která je většinou falešná ale nenamáhá mozek. Pravdivý posvátný prostor není snůškou laciných devocionálií.

Nepřítomnost zdobnosti má vyvážit vztah k prostředí, zasazení do krajiny, respektování jejího měřítka a lidského měřítka stavby. A potom volba příjemných přírodních materiálů: keramické tašky a bílá omítka, sokl z místního kamene -granulitu, uvnitř pak je to otevřený dřevěný krov s prkenným obitím, bílé stěny s podlahou z cihelných šestihranných dlaždic a vybavení z přírodního dřeva.  Ze soudobých materiálů je to oltář z pohledového betonu, který má vyjadřovat moderní konstrukční pevnost, protože kámen je dnes už chápán jako dekorativní materiál, a pak skleněné plochy světlíku a čelní štěrbiny.

Pohodlí po mém soudu nepatří na posvátné místo. Lavice, jakési sedile, podél stěn jsou určeny starým lidem, ostatní mohou stát, jak bývalo zvykem v našich kostelích až do barokní doby (která se vyznačovala dlouhým kázáním a hudebním doprovodem slavných mší) a jak postačuje dosud u pravoslavných a kde jsou obřady obzvlášť dlouhé.

Při svěcení za účasti množství lidí vyvstala potřeba rozšíření liturgického prostoru na otevřené prostranství. Ambon, čtecí pult, jsme proto umístili před průčelí kaple, kde se konala bohoslužba slova, přijímání a závěrečné požehnání, kdežto bohoslužba eucharistie se konala uvnitř kaple (s ozvučením prostranství) jako v sanktuáriu, posvátném místě, podobně jako ve středověkém presbytáři, který byl uzavřen lettnerem či jako dosud v byzantské liturgii ikonostasem.

Nakonec je třeba se zmínit o spolupráci mezi zadavatelem, projektantem a řemeslníky, která doprovází každé dílo a rozhoduje o výsledném účinu. S panem starostou jsme se vzájemně ovlivňovali, přesvědčovali a doplňovali, stejně jako s těmi, kteří měli na starosti stavbu. S řemeslníky, jsem se žel setkával málokdy, ale byli to oni, kteří dali dílu konečnou podobu. Pokud vznikly potíže, pramenily bez výjimky z dnešní zažité praxe novodobých technologií, materiálů, módních zpracování povrchů a předsudků o dokonalosti a odolnosti stavby, běžných u dnešních rodinných domů. Jestliže v gotické době byl architekt trvale přítomen v huti, od doby baroka je nutný předpoklad dokonalé souhry, porozumění a důvěry v dotváření stavby, mezi projektantem a mistrem řemeslníkem, protože se setkávají výjimečně, všechno se předvídat a nakreslit nedá a podrobné plány stejně málokdo bere na vědomí.

Obětavost těch, kteří kapli věnovali pozemek, peníze, vlastní práci i materiál, mi připomnělo svědectví z roku 1144 o stavbě katedrály v Chartres: "bylo vidět věřící jak se zapřahají do kár naložených kamením, dřívím, obilím a vším možným, čeho je při práci na katedrále zapotřebí. Její věže vyrůstaly do výše jakoby kouzelnou mocí." Pro mne byla tato práce, v mém věku poctou a děkuji panu starostovi Fraňkovi, že si mne vybral jako projektanta, ačkoliv k tomu neměl žádný zvláštní důvod.

Styl stavby lze označit jako rustikální, ale vyjadřuje prosté, přímočaré pojetí zbožnosti, která "bezprostředně chápe podstatu věcí, takže duch se noří do sebezapomnění a stává se čistým, vůle, bolesti a času zbaveným." Nejde o samoúčelně moderní výraz za každou cenu, který by byl určen jen pro odbornou publicitu. Kaple je věnována především místním lidem a návštěvníkům Kleti. Myslel jsem při tom na svého otce Břetislava, rovněž architekta, a návrh jsem dělal k uctění památky padesátého výročí jeho úmrtí roku 1960.

Vojtěch Storm